Psi, kteří poslouchají očima!

Pes slyší mnohonásobně lépe než člověk, je schopen vnímat tóny a zvuky pro lidské ucho neslyšitelné, podle intenzity a zabarvení hlasu dokáže rozlišit drobné nuance lidské řeči. Sluch zkrátka patří k nejvyvinutějším smyslům psa. Jenže i psi, stejně jako lidé, se občas rodí neslyšící. Jak se dokáže pes vyrovnat se ztrátou sluchu, jak kompenzuje svůj handicap, jak vnímá svého pána a okolní svět? Není pro ostatní nebezpečný? Dá se vychovat? A může být takový pes vůbec šťastný?

Zuzana Janečková (1984) je majitelkou dvouleté Roxy, hluché fenky Jack Russel teriéra. Zuzka pochází z Moravy, do Prahy se přestěhovala kvůli práci a splnila si svůj dětský sen – pořídila si psa. Když si Roxy přinesla domů, ještě netušila, jak moc se jejich životy vzájemně ovlivní. Se svou čtyřnohou kamarádkou tvoří nerozlučnou dvojici. Fakt, že Roxy neslyší, jim pomohl vytvořit to nejsilnější pouto a přivedl Zuzku na myšlenku založit vlastní webové stránky www.hluchypes.cz. O plánech do budoucna už má také jasno: „Ráda by se podílela na vydání překladu americké knihy o hluchých psech a jednou bych chtěla provozovat psí hotel nebo výcvikové kurzy.“

Zuzka s Roxy

Jack Russel teriér je u nás rasou čím dál populárnější, můžete nám ji přesto v krátkosti představit?

JRT je původem norník. Rozlišujeme u něj tři typy ras – hladkosrstou, hrubosrstou a...? Je to temperamentní, hravý pes, který vyžaduje hodně pohybu. Majitel musí počítat s tím, že jeho pejsek potřebuje dlouhé procházky a dostatek pozornosti. Když se málo unaví, má sklony ke zlobení – běhá po bytě, řádí, kramaří… Musí se zkrátka nějak zbavit nadbytečné energie. Rozhodně se tedy nejedná o tzv. gaučového psíka, jemuž stačí čtvrthodinové venčení ráno a večer. Nicméně JRT jsou velmi společenští, milují děti a hry. Bohužel kvůli bílé barvě mají tendenci k hluchnutí. Roxy se narodila před dvěma lety jako poslední z vrhu. Její hluchota je způsobena genetickou vadou, kdy od obou rodičů zdědila špatný gen. Nicméně její tři bratři jsou v pořádku. Přesto chovatelka musela dát Roxynu matku vykastrovat a kastrovaná je pochopitelně i samotná Roxy. Vadný gen se nesmí dál šířit.

Hluchého psa jste si pořídila záměrně, nebo jste o její vadě neměla ponětí?

My jsme si s partnerem původně chtěli pořídit psa až v momentě, kdy budeme mít vlastní bydlení. Ale osud to chtěl jinak. Potkala jsem na ulici slečnu s krásnou bílou fenkou – budoucí maminkou Roxy. Fenka se mi moc líbila, zrovna čekala štěňátka, tak jsem slečnu oslovila. Dohodly jsme se, že pokud se narodí fenka, bude naše. Narodili se čtyři štěňata, jediná fenka. Majitelce jsme dopředu řekli, že chceme, aby se jmenovala Roxy, takže na ni jménem volali hned od narození. Tehdy se nedalo poznat, že má problém se sluchem, protože Roxy byla ve smečce a orientovala se podle ostatních štěňat. Kuriuzní bylo, když nám majitelka volala: „Luxuju, štěňata vyvádějí, štěkají, jen Roxy je naprosto v klidu. Je to pohodový pejsek.“ To jsme samozřejmě ještě nevěděli, z jakého důvodu ji hluk vysavače nechává klidnou. Vzali jsme si ji ve dvou měsících, prvních deset dní jsme s ní byli nepřetržitě. Brali jsme ji ven, vozili ji autem apod., aby si zvykla. Snažili jsme se jí maximálně věnovat. Neměli jsme tušení, že je hluchá, ani že to má spojitost s bílou barvou.

Jak jste přišli na to, že Roxy neslyší?

Zhruba po měsíci nám začalo být divné, že nereaguje na naše volání, ani na své jméno, nevšímá si nás. Schválně jsme ji porovnávali s jejími bratry, ti se ale chovali normálně. Přemýšlela jsem, čím to je, jestli je tak tvrdohlavá, nebo nás jen ignoruje. Roxy je můj první pejsek, neuměla jsem tedy odhadnout, zda se její chování může ještě časem změnit. Den ode dne mi to však připadalo divnější, až jsem začala mít podezření, že je hluchá. Zkoušela jsem otestovat její reakce. Například jsem vedle ní hodila klíče na zem, reakce žádná. Teprve test s autem naše podezření skutečně potvrdil. Nechali jsme Roxy v autě a nenápadně ho obešli a otevřeli zadní dveře. Roxy se však stále upřeně dívala směrem, kterým jsme odešli. Objednali jsme se proto u veterináře na vyšetření a testy ukázaly oboustrannou hluchotu. Všechny frekvence zůstaly bez odezvy. Veterinář nám řekl, že rasa JRT inklinuje ke ztrátě sluchu čím dál víc. Bílá barva v tom hraje svou roli. Ideální je trikolorní zbarvení srsti – kombinace bílé, hnědé a černé. Bílá je špatná, teď už to vím, ale na kráse Roxy neubrala. Má úžasný výraz a kolem očí linku jako královna Kleopatra.

Jaká byla vaše reakce, když jste už s jistotou věděli, že Roxy nic neslyší?

Na zlomek času jsem se opravdu váhala, co bude pro nás všechny nejlepší. Jestli jí vůbec budu umět dát to, co potřebuje, zda ji zvládnu vychovat. Neměla jsem do té doby žádné zkušenosti se psy, natož pak s výchovou psa hluchého. Už od dětství jsem si ale každé Vánoce přála pejska, jenže rodiče mi ho nechtěli dovolit. Předpokládali, že by mě po chvíli přestalo bavit se o něj starat. Konečně jsem měla svého vysněného pejska a nehodlala jsem se ho vzdát jenom kvůli tomu, že neslyší. Byla to výzva, kterou jsem chtěla přijmout. Měla jsem sice obavy, ale rozhodla jsem se, že to nevzdám, že to spolu zvládneme.

Poradil vám aspoň v začátcích někdo?

Hodně nám pomohla paní veterinářka Martina Načeradská. Doporučila nám psí školku, kde se Roxy naučila základní povely.

Jakým způsobem Roxy cvičíte? Dávat povely hlasem nemá v jejím případě význam, jak to řešíte?

Při výcviku postupuju intuitivně, místo hlasu používám ruce a řeč těla. Jsem hodně empatická, snažím se vžít do Roxyny role. Přemýšlím, jak jí co ukázat, aby to pochopila. Zkouším se na gesta dívat jejíma očima, z jejího pohledu. Některé pokyny jí předvádím, ona je pak po mně opakuje, učí se napodobováním. Povely musím ukázat vždy stejně, aby z jiných pohybů nebyla zmatená. Taky hodně pracuju s mimikou. Místo okřiknutí se zamračím a prudce zvednu ukazovák. Ona hned ví, že se něco děje, že má zpozornět a zastavit.

Kdo je pro Roxy větší autorita? Vy, váš přítel nebo poslouchá oba stejně?

Oba ji milujeme, ale já s ní přece jen trávím víc času a vycvičila jsem ji. Jsem pro ni vůdce, máma na výchovu, na práci. Partner je kamarád na lumpárny, na hru. Takhle to je v naší smečce rozdělané. Roxy je na mě dost fixovaná, špatně snáší samotu, proto ji beru všude s sebou: do kina, do restaurace, na dovolenou i do práce. Naštěstí to zaměstnavateli nevadí. Díky Roxy se se mnou lidi dávají do řeči, jsou překvapení, jak reauguje na pohyb mých rukou. A ještě víc je překvapí, když se dozví, že je hluchá. Roxy má přátelskou povahu, nechá se pohladit, pomazlit a každého si umí získat na svou stranu. Trávím s ní veškerý volný čas, ale baví mě to, není to pro mě žádná oběť. I když někdy je to už náročné. Nedávno byla poprvé na pět dní sama, což byla zkouška pro nás obě. Hlídali ji kamarádi, kteří sami mají psa, čili všechno šlo dobře a já si taky trochu odpočinula.

Je vidět, že si spolu dobře rozumíte. Roxy je poslušná, vychovaná a bezproblémová. Přináší s sebou hluchota vůbec nějaké nevýhody?

Nemůžu ji zavolat jménem, když se někde třeba při hře zapomene. Hlasem její pozornost zkrátka neupoutám, musím čekat, než se na mě sama podívá. Nebo se pro ni vrátím, stačí se ale dostat do jejího zorného pole, zamávám a ona už ví, že má přiběhnout. Odmala jsem ji učila, že se před silnicí musí zastavit. Věřím jí a ona zase důvěřuje mně. Mezi námi je silné poutu, jsme podobně naladěné. Občas ve mně zahlodá pochybnost, jestli bych ji měla v nějakém nepřehledném úseku pustit z vodítka, ale pak si řeknu: je přece rozumná, hlídá tě, není ztřeštěná, věř jí, ona tě nezklame. Svoboda a volnost pohybu je pro psa tak důležitá. Nechtějí být na vodítku, chtějí se proběhnout, prozkoumat okolí, očuchat si ho. Roxy je k lidem i ostatním psům přátelská. Nejradši by si hrála s každým, někdy se však stane, že druhý pes na hru náladu nemá a zaštěká na ni. Pro ni ovšem štěkot znamená výzvu k hraní. To jsou taková drobná nedorozumění, která se ale rychle vysvětlí. Mimochodem Roxy se naučila štěkat až ve psí školce. Viděla, jak ostatní pejsci otvírají tlamy, tak to zkusila taky.

Dá se s hluchým psem věnovat nějakému psímu sportu?

Pokud je majitel s pejskem dobře sehraný, jde to. Já se s Roxy věnuju agility. Pes může závodit od osmnácti měsíců, začaly jsme tedy až letos a zatím se nám opravdu daří. Během měsíce Roxy zvládla parkury, mohly jsme tudíž přejít mezi pokročilé. Byly jsme asi na sedmi závodech a pokaždé jsme se umístily na prvním nebo druhém místě. Roxy je velice šikovná a vnímavá, hlídá si mě, což je při parkuru veliká výhoda, protože se ode mě nehne a nenechá se ničím rozptýlit. Bedlivě sleduje, co dělám, co jí ukazuju a bez potíží proběhne vytyčenou trasu. Některá místa je třeba důkladně natrénovat, například překážky jdoucí hned po sobě. Musím Roxy včas upozornit, kudy se má vydat, aby okamžitě zareagovala a nebyla zmatená. Někdy je rychlejší než já a v tu chvíli by se hodilo, kdybych na ni mohla zavolat.

Před pár týdny jste si pořídili další fenku. Jak se s Roxy snáší? Nežárlí holky na sebe?

V srpnu do naší rodiny přibylo štěňátko Stafordšírského bulteriéra. Tentokrát slyšící fenku jsme symbolicky pojmenovali Ushi. Máme ji od stejné chovatelky jako Roxy. Oba rodiče jsou nekonfliktní, přátelští, s mírnou povahou, u Ushi se dají očekávat stejné dispozice. Domů jsme si ji přinesli ve věku necelých osmi týdnů a stejně jako při odběru Roxy jsem si vzala týden dovolenou. První dva dny si Roxy nového štěňátka moc nevšímala, jen ho pozorovala a zřejmě si pomalu začala uvědomovat, že nejde o pouhou návštěvnici, ale nově příchozího člena smečky. Třetí den se už pozvolna zapojovala do her a také do výchovy, jelikož malá Ushi je velký ďábel. Po týdnu se z holek staly skvělé parťačky, hrají si spolu, přetahují se o hračky, Roxy malou vychovává a krotí, když je příliš drzá. Největší radostí je pro mě to, že mohu na Ushi mluvit a ona mě šlyší. Výchova jde velmi dobře, oproti Roxy je to nyní tak snadné. Zárověň si uvědomuji, jaký kus práce jsem odvedla, když jsem dokázala Roxy vychovat, aniž bych na ni mohla mluvit. Bez mé výchovy, každodenního zájmu a péče by nemohla Roxy a nyní i Ushi být právě tak poslušná, jako tomu je. O to více si vážím lidí, kteří své pejsky vychovají k poslušnosti, jelikož bez pečlivé výchovy nikdy nemůžete být spokojení a neposlušnost je pouze následkem lidského selhání.

V čem dělají majitelé psů největší a nejčastější chyby?

Myslím, že hlavní problém je v socializaci psa v prvních dvou měsících života. V této době jim chovatel musí zajistit veškerou péči: umožnit jim kontakt s jinými psy, s dětmi, s různými lidmi, pomáhat jim objevovat svět, vyvarovat je nepříjemných zážitků. Pokud pes v raném období strádá, setká se s něčím nepříjemným, traumatizujícím, negativně se to projeví v jeho dalším vývoji. Stejně důležité jsou i týdny s novým majitelem. I ty by měly probíhat co nejidyličtěji, aby pes nabyl důvěru v nového pána a vytvořil si s ním ničím nenarušené pouto. Mám zkušenost, že problémoví psi prožili v útlém věku nějakou újmu. Toto období by tedy lidé neměli podceňovat.

Máte pro majitele hluchých psů nějakou radu?

Několik rad najdete na mých stránkách. Spíš než radu bych ale chtěla ostatním vyjádřit podporu, že se není čeho bát, že se dá všechno zvládnout. Důležitá je trpělivost a vůle chtít. Hluchý pes ani jeho život není méněcenný, jde jen o to najít si k němu cestu, zvolit trošku jiný přístup, než jste běžně zvyklí. Pejsek vám to mnohonásobně vrátí.

Text a foto archiv Zuzany Janečkové