Novinky

Max - mopsík na vozíčku

Příběh Maxe může být varováním pro všechny, kteří si chtějí bez rozvahy pořídit štěně. Děkujeme za níže poslané řádky paničce Adéle, a také především za to s jakou láskou se s přítelem Pavlem o Maxíka starají.

Život je boj a my se nikdy nevzdáme

Jsou to 3 roky, co jsme si domů přivezli malé klubíčko štěstí (neštěstí), tenkrát jsme nevěděli, co nás čeká, jak nám změní život a hodnoty. Maxíka jsme koupili od jedné ,, milé" paní, to jsme ještě nevěděli, co všechno je množírna a jak se na psech vydělává.

Po dvou super měsících šlo všechno dá se říct do hajzlu a z veselého štěněte se stával mrzák.

Postupně přestával chodit na zadní. Proběhla spousta nákladných vyšetření, kdy po lumbální punkci, už nebyl pes, ani štěně, ale ležák, který dělal pod sebe a my ho obraceli z boku na bok a krmili injekční stříkačkou.

Teď přichází ta otázka? ,,Proboha proč ho nenechat v klidu uspat?" Veterinární odpověď: Je to štěně, prognóza nejistá, avšak s možností nápravy. Je na vás jestli vy to vydržíte psychicky... Vydržíme.

Po pár týdnech začalo docházet ke zlepšení, Max se naučil sednout, lehnout, jíst a pít a pomalu se vracel zpět do života. Pokoušeli jsme dát do pořádku i nožičky, jelikož nervy fungují, ale svaly nejsou.

Pravidelné návštěvy hydroterapie mu velmi prospívaly a my pořídili vozík a Max se naučil jezdit. Hydroterapie jsme ukončili potom, co začal panikařit a místo chození ve vodě se chtěl radši utopit.

Zůstal na vozíku, ale šťastný s chutí žít a všem nám dokázal, že nic není nemožné. A my mu můžeme jen poděkovat. Pořád někde slyším, chudáček, měli jste ho radši uspat. Možná měli, ale byla by to úleva pro něj a nebo jen pro nás? Já jsem šťastná, jak jsme se s Pavlem rozhodli a nikdy toho nebudu litovat.

Pro mě je to bojovník.

Autor: Adéla Kykrychová






Zasláno dne Feb 2, 2019 do kategorie ARCHIV